Hněv bývá často označován jako „negativní“ emoce – kvůli němu cítíme výčitky, děti za něj káráme, u dospělých ho vnímáme jako selhání nebo nepřiměřenou ztrátu kontroly. Proč se tedy za tuto běžnou emoci stydíme, a i v dospělosti se jí snažíme vyhýbat nebo ji tlumit?
Ano, hněv buď tlumíme, nebo ho naopak vyjadřujeme nepřiměřeně silně. I já mám s hněvem svou historii – dlouhodobě jsem ho v sobě extrémně potlačovala. Lidé, kteří se hněvali, mě od dětství velmi děsili, a to ve mně vyvolalo pocit, že hněv je špatný a zraňující. Problém je, že neumíme pracovat s konceptem tzv. ochranného hněvu – nevíme, že se můžeme hněvat i jinak než agresivně, jak to známe a jak je nám to nepříjemné.
V dětství jsme se často nenaučili zdravým vzorcům chování, protože jsme je neměli možnost vnímat ve svém okolí. Ani moje děti je neviděly vždy – i já jsem dříve byla jiná než dnes, stejně tak můj manžel. Máme proto zkreslené představy o hněvu, plné negativních konotací. Přitom existuje rozdíl mezi reaktivním a ochranným hněvem.
Ochranný hněv přichází tehdy, když si rozumím, znám své hodnoty, potřeby a hranice – a tedy se hněvám, pokud je něco narušuje. Je důležité, abychom ho v těchto chvílích cítili, naopak by bylo velmi špatným znamením, kdybychom necítili nic.
Jak tedy poznám ochranný hněv od jiných, možná destruktivnějších forem?
Důležité je uvědomit si, odkud hněv pramení. Hněv je propojený s tématem hranic a ty často vycházejí ze sebepoznání. Když sebe, své potřeby a hodnoty dobře neznáme, neumíme si své hranice uvědomit ani je komunikovat druhým. V takových chvílích prudce reagujeme na všechno, co nás nějak vyruší nebo ohrozí. Stane se to velmi rychle – ani nestihnu zachytit, proč se hněvám, jen přijde reakce, která je často velmi destruktivní. Takový hněv ubližuje, zanechává nepříjemné pocity v nás i našem okolí.
Když si rozumíme, více se posouváme do ochranného hněvu. Hněv funguje jako kontrolka, která se rozbliká, když se naráží na naše hranice nebo hodnotový systém. Pokud se známe, jasněji vidíme, co se děje, umíme to zachytit a využít k ochraně sebe či svých blízkých. Po ochranném hněvu nemusí zůstat pachuť viny.
Hněv přitom nebývá první emocí, kterou cítíme. Často za ním stojí jiná emoce, která ho spustí – například strach, pocit bezmoci nebo i obyčejná únava. Hněv nás pouze upozorňuje, že něco není v pořádku.
Ochranný hněv tedy potřebujeme, přesto přináší situace, které nám nemusí být příjemné. Například když se hněváme na lidi, na kterých nám záleží… Jak k takovým situacím přistupovat, abychom je ustáli a zbytečně neublížili sobě ani okolí?
To už je umění komunikace a práce s jakýmikoliv náročnými emocemi, nejen hněvem – patří sem například i smutek nebo strach. Alfou a omegou je všimnout si, co se v nás odehrává, vnímat emoci v těle. Na chvíli se zastavit, pozorovat se, zamyslet se, co mi v dané chvíli chybí a co potřebuji. Když si emoci uvědomíme, takovým „správným“ způsobem komunikace je potom své pocity a potřeby pojmenovat, mluvit jazykem „já“, neházet vinu na druhé. Tedy ne „ty jsi takový a makový“, ale například „když na mě zvýšíš hlas, bojím se, že mě opustíš“, „potřebovala bych, aby…“. Je to dovednost, která se dá naučit – i u nás doma to trénujeme – někdy se nám to daří víc, jindy méně, ale důležité je, že si to uvědomujeme a vidíme, že to funguje.
Kromě toho se lidé v naší přítomnosti cítí bezpečněji, protože jsme transparentní. Když naopak emoce různě překrucujeme, lidé se v nás ztrácí, jsou neustále ve střehu a napětí. Tím se zvyšuje i pravděpodobnost, že nám danou potřebu nenaplní. Samozřejmě – nikdo nám nemusí vždy vyhovět, ale jako lidem se nám uleví, když své potřeby alespoň projevíme a pojmenujeme.
Pokud se hněvá někdo v mém okolí, je také vhodné se zeptat: „Co potřebuješ?“
Důležité je uznání emoce, tím zvyšujeme šanci, že se nebude stupňovat. Často máme pocit, že nás a naše prožívání nikdo doopravdy nevidí, proto nám pomáhá, když druhá strana naši emoci uzná, nepotlačuje ji ani neodvádí pozornost jinam. Například: „Vidím, že se hodně hněváš – je něco, co by ti teď pomohlo, co bys potřeboval?“ Tato otázka může mít mnoho různých odpovědí – vyřvat se do polštáře, dát si teplý čaj, jít se proběhnout, nechat se obejmout, meditovat…
Někdy na to neumíme odpovědět. Umíme vyjmenovat, co chceme – tam chci jet, tohle si koupit, toho dosáhnout – ale co potřebuji? To už je náročnější.
Co rozhoduje o tom, jak hněv zvládám? Jsou to především vzorce z okolí?
Když se narodíme, hněváme se, když nám chybí naplnění potřeb. Od malička ale přejímáme vzorce chování z okolí – naši pečovatelé je převzali také – a tak se tyto vzorce přenášejí dál. Jako děti se přizpůsobujeme nejbližším – především rodičům. Každému z nás se vytváří různé obranné mechanismy a strategie, abychom zůstali pod rodičovskou ochranou. Není to úplně jednoduché a lineární – ne každý, kdo má stejný typ rodiče, se bude chovat stejně. Kombinuje se to různě.
Sebepoznání a osobní rozvoj jsou dlouhodobé procesy. Můžeme se pro ně rozhodnout a začít na sobě pracovat, ale co dělat, když mě například hněv přepadne už za pár minut? Existuje něco, co mohu do života okamžitě začlenit? Co když jsem výbušný typ a záleží mi na tom, aby okolí netrpělo spolu se mnou.
Vnímat, že něco není v pořádku, a rozhodnout se pro změnu – to už je významný krok vpřed. Naučit se hněv nebo jiné silné emoce regulovat v momentu, kdy přicházejí, je mistrovství. Vyžaduje to trénink v situacích, které nás neohrožují. Potřebujeme si to nacvičit v bezpečí, jako ve fitku. U obou typů hněvu je skvělé je vyhodnocovat – i zpětně, protože hněv nezmizí. Umíme ale každou situaci s odstupem reflektovat a při té nejbližší o sobě vědět o kousek víc. Zamysleme se: co bylo hlavním spouštěčem mého nedávného „výbuchu“? Měla jsem strach? Cítila jsem se bezmocně a nevěděla, jak jinak to zpracovat? Byla jsem vyčerpaná? Kdybychom znali odpovědi už v daném momentu, k výbuchům by možná nedošlo. Ale i to je proces, není třeba si vyčítat, že to nezvládneme hned.
Někdy to sami ani nezvládneme, občas je opravdu dobré mít k tomu parťáka – ať už je to kamarád, partner, kouč nebo terapeut – někdo, s kým se cítíme v bezpečí a kdo nás nebude posuzovat.
Mnoho lidí má tendenci svůj hněv spíš potlačovat – nevěří si, že dokážou rozpoznat zdravé nastavení hranic od vlastního sobectví. Máte radu, jak s tím v sobě pracovat? Jak se přestat bát, že jsem možná jen sobecká, netolerantní...?
Rozumím, sama jsem to dlouho řešila v terapii. Nedá se to vyřešit instantně, i když bychom si to možná přáli. Záleží na celém systému výchovy, rodiny, prostředí – je tam spousta faktorů. Rozpoznat hranici mezi zdravým nastavením a sobectvím nejde bez sebepoznání, bez uvědomění si vlastních hodnot a potřeb. Neexistuje zázračná pilulka, ale velmi nápomocné je naše cítění – náš vnitřní kompas tuší, co je pro nás dobré, jen se ho často snažíme přehlušit rozumem.
Samozřejmě se může stát, že jsme od tohoto základního cítění odpojeni – i já to tak měla. Nevnímala jsem, co potřebuji já, viděla jsem jen potřeby všech okolo. V mém případě by to asi bez terapie nešlo... Neumím si představit, že bych to zvládla jen silou vůle. Některé věci jsou ukryté tak hluboko za naším zorným úhlem, že potřebujeme někoho, kdo nám ukáže i jinou perspektivu.
Co byste si přála, aby si čtenáři z tohoto rozhovoru odnesli? Můžete zdůraznit několik hlavních myšlenek, které jste třeba sama potřebovala slyšet na začátku své cesty?
Za mě je nesmírně důležité vědět, že změna je možná. Často totiž vyrůstáme s přesvědčením „já jsem prostě takový a tečka“: já jsem cholerik, já jsem submisivní... Ale tak to není – nic není neměnné. Díky neuroplasticitě mozku se můžeme vyvíjet až do posledního výdechu – a to je obrovský zdroj síly a motivace.
Zároveň je to ale cesta. Vím, že dnešní doba je extrémně instantní – všichni chceme výsledky rychle a snadno, ale bez času a úsilí to nejde. Můžeme si tedy vybrat – buď to necháme být a půjde si to vlastní cestou, nebo se to budeme snažit ovlivnit žádoucím způsobem.
A za třetí – je velmi důležité nebýt na to sám. Ten pocit obrovské osamělosti, do kterého člověk může spadnout, když na sobě pracuje, poznává se... Je léčivé vědět, že tímto procesem neprocházíme sami. I proto organizuji podpůrné skupiny. Vnímám, že čím více mluvím o svém příběhu a našich zkušenostech v rodině, tím více se lidé vedle mě cítí v bezpečí. Sama jsem dlouho žila v nastavení „já sama, já to zvládnu“, ale je to zbytečně náročné. Existují možnosti a místa, kde se dá osamělost rozpouštět – proto je podle mě důležité se otevřít a tato spojení hledat.
Zuzana Balážová
Zuzana je koučka, lektorka a facilitátorka, která se věnuje šíření povědomí o sebelaskavosti. Vede podpůrné skupiny, kde pomáhá lidem nacházet vnitřní sílu a laskavý přístup k sobě samým. Nabízí také individuální poradenství a koučink, zaměřený na sebepoznání a osobní rozvoj. Její práce přináší lidem víru v sebe a posiluje jejich schopnost být k sobě laskaví.
Máte zájem o konzultaci s odborníkem? Kdykoliv se na nás obraťte.
www.humandynamic.sk | 0800 133 322
